Mezinárodní tým vedený vědci z ETH Zürich analyzoval více než čtvrtstoletí dat o lesních požárech v osmi evropských horských oblastech – od Iberského pohoří a Pyrenejí přes Alpy, Apeniny a Karpaty až po Balkán a hory v Turecku.
Vycházel ze satelitních záznamů systému EFFIS a zaměřil se na požáry ve výškách nad 800 metrů nad mořem o rozloze nejméně 30 hektarů. V období 2000–2025 tak podchytil 6 225 požárů, které zasáhly téměř 2,85 milionu hektarů lesa. Tato data autoři propojili s klimatickými daty, dřevinnou skladbou a mírou lidské přítomnosti v krajině.
Zlom po roce 2015
Nejnápadnějším zjištěním byl posun požárů do vyšších poloh. Požáry se během sledovaného období posouvaly tempem zhruba 72 metrů za desetiletí, přičemž zásadní zlom přišel kolem roku 2015. Do té doby zůstávala á aktivita poměrně nízká, poté ale prudce vzrostla a několik posledních sezon patřilo k rekordním – jen v roce 2023 vzplanulo 545 požárů.
Po roce 2015 přibývalo pod hranicí 1 400 metrů zhruba 30 % požárů ročně, nad ní přibližně 12 %. Tři nezávisle sestavené datové sady se přitom shodly, že nejde o nahodilé výkyvy, ale o setrvalý vzestup.
Většina požárů (75 %) spadá do pásma 800 až 1 400 metrů nad mořem, čtvrtina však už zasahuje výše. Nejde přitom o okrajovou epizodu: 1 532 požárů vzniklých pod hranicí 800 metrů se odtud rozšířilo do vyšších poloh, což odpovídá více než polovině veškeré spálené plochy.
Oheň tedy stále častěji překonává hranice, které jeho postup do hor dříve zastavovaly. Proměnila se i sezónnost požárů – v Karpatech a na Balkáně se vrchol požárové sezony posunul z konce léta na časné jaro, byl tedy urychlen o několik měsíců
Za posunem stojí především klima
Přestože většina požárů v Evropě vzniká lidskou činností, o konečné velikosti a šíření rozhoduje hlavně počasí a sucho. Klimatické proměnné vysvětlily zdaleka největší část rozdílů ve spálené ploše, mnohem víc než dřevinná skladba či lidská přítomnost.
Zvlášť výmluvné jsou podmínky ve vyšších polohách. Požáry nad 1 400 metry vznikaly za výrazně sušších a extrémnějších podmínek než ty nižší – s téměř dvojnásobným deficitem tlaku vodní páry a přibližně čtyřnásobným klimatickým vláhovým deficitem. Oheň v nejvyšších polohách je tedy zatím brzděn hlavně dostupností vláhy. Právě tato ochrana ale s postupujícím oteplováním slábne.
Studie rozlišila tři typy požárových režimů. Ve středomořských horách – v Iberském pohoří, Apeninách a na Balkáně – panuje trvale vysoká požárová aktivita, na niž připadá 78 % všech případů.
Pyreneje a hory Turecka zažily po roce 2015 prudký nárůst požárů, které se předtím vyskytovaly jen sporadicky.
Do třetí, dosud nejméně zasažené skupiny patří Alpy, Karpaty a francouzsko-švýcarské středohoří, kde se opakované požáry objevují teprve od roku 2019. Přes tuto rozdílnost směřují všechny regiony ke stejnému výsledku – k častějším a výše položeným požárům.
Předcházet, ne hasit
Zjištění mají praktické dopady. Preventivní i reaktivní opatření se v Evropě dosud soustředila hlavně na středomořské nížiny, zatímco horské a středoevropské oblasti zůstávaly stranou. Právě zde však riziko stoupá.
Autoři proto zdůrazňují, že je třeba nebezpečí předvídat i v nových oblastech: sledovat různé požární ukazatele počasí a vláhový stres porostů, posilovat přeshraniční spolupráci, využívat adaptivní pěstební postupy, dokonce i řízené vypalování ke snižování množství a kontinuity paliva.
Horské lesy plní nenahraditelné funkce – vážou uhlík, chrání vodní zdroje a hostí druhy, které jsou často málo přizpůsobené ohni a jejichž obnova po požáru je dlouhá. I mírný nárůst požárů v těchto polohách proto může mít značné následky.
Pokud klimatická změna dále oslabí přirozené bariéry šíření ohně, mohou se z dosavadních horských útočišť stát nové požárové oblasti. Včasné sledování, přeshraniční koordinace a prevence rozhodnou o tom, zda tuto proměnu evropské hory ustojí.
Beloiu, M., Loeillot, T., Griess, V. C., Poursanidis, D. & Petibon, F. (2026). Climate-driven upward spread of forest fires in European mountain regions. Nature Communications, 17, 5912.
