Rozdíl v poškozování aktivně obhospodařovaných lesů a lesů s managementem omezeným v důsledku ochrany přírody (včetně bezzásahových oblastí) je velmi diskutovaným tématem.
Tzv. bezzásahové oblasti jsou na jedné straně považovány za zdroj problémů z důvodu možného šíření škůdců (zejména kůrovce) do okolí. Na druhé straně jsou pokládány za stabilizační prvky v kulturní lesní krajině, ve kterých se mohou přirozeně, zejména vlivem disturbancí a následné přirozené obnovy, vyvinout strukturované a odolné lesy.
Není těžké najít argumenty pro každý z těchto názorů, od událostí v národním parku Šumava nebo Tatranském národním parku, až po kůrovcovou kalamitu v oblasti Vysočiny nebo podobnou událost, která po roce 2022 zasáhla hospodářské lesy v Nízkých Tatrách. „Tvrdá“ data, o která by se dalo opřít však dosud chyběla.
Důležitým příspěvkem do této diskuse je aktuální studie autorů z Mnichovské univerzity, kteří vyhodnotili data o poškozování lesů z celého Německa, za období 35 let (1986-2020). Závěry byly jednoznačné – lesy v bezzásahovém režimu vykazovaly v průměru o 22 % nižší míru poškozování než jejich obhospodařované protějšky. Tento efekt byl výraznější v “kalamitních” letech s vyšším rozsahem poškození. Studie je k dispozici: ZDE.
Závěrem určitě není, že v lesích máme přestat hospodařit. Sladění potřeb společnosti v oblasti produkce dřeva, ukládání uhlíku pro zmírňování změny klimatu a ochrany biodiverzity, jsou základní pilíře současného lesnictví. Díky těmto výsledkům však můžeme mít při plánování a hledání konsenzu mezi různými zájmy a prioritami o jeden problém méně.
