Spárkatou zvěř vnímáme jako přirozenou součást lesních ekosystémů. V přírodě blízkých lesích zvěř přirozenou obnovu lesa nijak zásadně nelimituje, spíše ji usměrňuje. Velcí býložravci mají vliv na strukturu vegetace, koloběh živin i prostorovou různorodost lesa a jeho obnovy. To ovšem nemusí platit v člověkem pozměněné krajině.
Lidské hospodaření změnilo nejenom úživnost krajiny pro zvěř prostřednictvím intenzivního zemědělství, ale zároveň ovlivnilo i lesní porosty.
Přímé dopady člověka vidíme v lesích na první pohled. Změnili jsme druhovou skladbu lesa, les obnovujeme zejména umělou výsadbou, jehličnaté monokultury mohou mnohdy připomínat spíše plantáže a pouze malé procento lesa poskytuje zvěři bujnou přízemní vegetaci – tedy přirozenou potravu.
S tím, jak se mění přístupy k přírodě blízkému pěstování lesa, můžeme v budoucnosti očekávat i snížení nepříznivých vlivů zvěře na les, avšak v tomto stavu se prozatím nenacházíme. Obnova lesů bude na druhé straně pravděpodobně stále častěji ovlivňována nutností zalesňovat větší výměry holin, které vznikají v důsledku vichřic, požárů a přemnožení škůdců.
Volně žijící živočichové obecně, a tedy i spárkatá zvěř, tvoří nedílnou součást ekosystémů, ať již v lese, nebo v zemědělské krajině. Volně žijící kopytníci se zejména v minulosti podíleli na utváření charakteru krajiny, ve které zabraňovali zarůstání otevřených ploch sukcesními dřevinami.
S cílenou pastvou se v některých částech České republiky potkáváme v rámci ochrany přírody ostatně dodnes. Vypásána jsou především cenná území se specifickým druhovým složením bylinného patra, které máme snahu zachovat pro další generace.
V případě lesních porostů se na ovlivňování přirozené obnovy podílí především srnčí zvěř. Z hlediska potravní ekologie je řazena mezi okusovače.
To znamená, že letorosty lesních dřevin (zejména listnáčů) tvoří přirozenou součást potravy, která může v zimním období dosahovat až 80 % celého objemu zkonzumované biomasy.
Srnčí zvěř je zároveň jedním z menších kopytníků a netvoří větší tlupy, což vliv na obnovu lesa rozprostírá na větší území.
Problematické je především vybírání chutných druhů dřevin, což může být například jeřáb, javor, třešeň a další listnáče. Tyto méně časté dřeviny pak mohou z obnovy postupně ustoupit.
Mezi naše další původní druhy volně žijících kopytníků patří jelen evropský. Jelena již neřadíme mezi okusovače, ale nachází se na pomezí okusovačů a spásačů.
Dospělý jelen může v našich podmínkách dosahovat živé váhy kolem 200 kilogramů a tomu odpovídá i spotřeba potravy. Pokud má jelení zvěř možnost, preferuje spíše pastvu na loukách, ideálně pokud se jedná o pestrá luční společenstva.
V lese také konzumuje letorosty a případně byliny rostoucí u země pod vzrostlými stromy. Ve srovnání se srnčí zvěří však může poškozovat i kůru jehličnanů jejím ohryzáváním a loupáním. To platí především v případě početnějších tlup zvěře.
Jelen a srnec tedy do našich lesů neodmyslitelně patří. Cílem je však nastavit udržitelné hospodaření s těmito druhy tak, aby zásadně neomezovaly zejména obnovu pestrých lesů, vznikajících z přirozené obnovy.
Z pohledu hospodaření se střet mezi zvěří a lesem objevuje v okamžiku, kdy tlak zvěře začne významně omezovat dosažení hospodářských cílů.
Tedy například když bez intenzivní ochrany lesa není možné obnovit listnaté dřeviny, které zvěř v okusu preferuje. Anebo když dochází k dlouhodobému poškozování mladých a následně i starších porostů.
Právě vysoké stavy spárkaté zvěře jsou dnes označovány za jednu z významných překážek obnovy druhově pestrých lesů, které mohou lépe odolávat stále častějším klimatickým extrémům.
Na mnoha místech České republiky se k výše zmíněným původním druhům přidávají i druhy spárkaté zvěře, které byly na naše území v minulosti cíleně zavlečeny, tedy introdukovány. Jedná se o daňka evropského, muflona a jelena siku.
První zmínky o daňkovi byly na našem území doloženy již v 15. století, zatímco muflon byl do českých zemí introdukován jako oborní zvěř později, v průběhu 18.–19. století.
K většímu rozšíření území výskytu a k nárůstu početnosti však došlo zejména v posledních dekádách. Nejpozději byl na naše území introdukován jelen sika.
V případě siky jsou však negativní dopady dále umocněny i možnou hybridizací s původním jelenem evropským. V místech, kde se vyskytují nepůvodní druhy zvěře, je proto nutné posuzovat celkový dopad na les, který může být ve srovnání s původními druhy násobně vyšší.
Daněk, muflon i jelen sika patří mezi tlupní druhy zvěře. Sdružují se do stád o početnosti desítek a někde i stovek jedinců. Pokud se takto početná tlupa zvěře na nějaký čas usadí na čerstvě zalesněné pasece, může zde dojít až k úplnému zničení přirozené obnovy a výsadeb.
Zároveň je nutné si uvědomit, že každý z druhů využívá potravní nabídku lesa poněkud odlišně a jejich působení proto nemusí končit pouze okusem mladých stromků. Stejně jako jelen evropský mohou i tyto druhy poškozovat kůru vzrostlejších stromů ohryzem a loupáním.
Zároveň dochází k vytloukání paroží a v lokalitách extrémního výskytu mohou tyto druhy způsobovat i erozi půdy na svazích anebo limitovat nejen lesní dřeviny, ale i cenné druhy travin a bylin.
Vztah mezi početností zvěře a poškozením lesa se může na první pohled zdát jednoznačný. Čím více zvěře, tím jsou větší i škody. Ve skutečnosti je situace složitější, byť je početnost opravdu hlavním faktorem, který míru poškození ovlivňuje.
Řada evropských studií ukazuje, že s rostoucí populační hustotou spárkaté zvěře roste pravděpodobnost, četnost i intenzita poškození lesní vegetace. Tento vztah byl popsán u srnce obecného, jelena evropského, daňka i dalších evropských kopytníků.
Jako příklad může sloužit rozsáhlá analýza 155 studií z 19 evropských zemí, která ukázala, že v oblastech s vysokými hustotami spárkaté zvěře může být okusem zasažena více než polovina jedinců obnovy lesa.
Vysoká intenzita okusu byla typická zejména pro lokality, kde populační hustota (početnost) spárkaté zvěře překračovala přibližně 10 jedinců na 100 hektarů hodnoceného území. Tuto početnost zvěře najdeme na většině honební plochy České republiky, a to zejména v oblastech, kde se vyskytují zmiňované introdukované druhy a svou početností zde doplňují naše původní druhy. Tlak na lesní porosty je pak o to intenzivnější.
Zmiňovaná hraniční početnost je pouze orientační. Výsledný tlak zvěře je ovlivněn potravní nabídkou v dané lokalitě, zastoupením jednotlivých druhů dřevin, strukturou a věkem porostů, charakterem okolní krajiny, klimatem, průběhem zimy i dostupností alternativních zdrojů potravy.
Významné je rovněž prostorové rozložení zvěře a kontext prostředí. Jestliže máme například rozsáhlý lesní porost, dochází zde k rozložení tlaku zvěře na větší plochu a tím nemusí být způsobeno výraznější ohrožení ať již umělé, tak přirozené obnovy. Pokud si ale představíme menší lesík uprostřed polí, může se zde zvěř v zimním období soustřeďovat a škody mohou být fatální.
Zvěř nevyužívá krajinu rovnoměrně
Zvěř obecně krajinu nevyužívá rovnoměrně. Může se koncentrovat v místech poskytujících vhodný kryt, klid nebo potravu, takže i při relativně přijatelné průměrné početnosti mohou vznikat lokality vystavené velmi vysokému tlaku zvěře.
Důležitá je rovněž druhová skladba lesa a jeho stáří. V rozsáhlých lesních celcích stejnověkých, starých porostů působí maloplošné prvky obnovy lesa s mladou výsadbou na zvěř jako magnet.
Selektivní okus mění budoucí les
Zároveň zvěř preferuje atraktivní druhy dřevin, které jsou většinou v druhovém složení zastoupeny v menším počtu. Pokud jsou některé atraktivní druhy zastoupeny jen jednotlivě nebo v malém množství, bývají selektivně vyhledávány a poškozovány výrazně více než dominantní dřeviny.
Dlouhodobý tlak zvěře tak nemusí znamenat pouze zpomalení růstu mladých stromků, ale může postupně měnit druhové složení budoucího lesa ve prospěch běžných, méně poškozovaných dřevin, jako je například smrk ztepilý nebo borovice lesní.
Tento výběr atraktivních dřevin nabývá na významu v současné době, kdy se lesní hospodářství snaží zvyšovat zastoupení listnatých dřevin a jedle a vytvářet druhově pestřejší porosty lépe připravené na měnící se klimatické podmínky. Vysoký tlak spárkaté zvěře může v některých lokalitách tvorbu požadovaných porostních směsí prakticky znemožňovat.
Na lesní ekosystémy není možné nahlížet pouze z pohledu lesnických či mysliveckých zájmů. Zároveň se v posledních letech klimatických extrémů musíme odklánět od dříve běžných lesnických postupů, využívajících umělou obnovu lesa.
Záměrem současného lesnictví by mělo být co největší využívání přirozených procesů a usměrňování lesa tak, aby mu bylo umožněno se z velké části obnovit přirozeně. I proto nabývá poškozování lesa zcela jiných rozměrů. Na intenzivní okus a další druhy škod již nehledíme pouze okem lesníka, ale také pohledem ochránce přírody.
Výsledky výzkumu jasně ukázaly na zvýšenou odolnost smíšených lesů, vznikajících přirozenou obnovou pod ochranou mateřského porostu.
V některých částech České republiky však takovýto les není možné z důvodu enormního tlaku zvěře pěstovat. Úkolem lesníků, myslivců, ochránců přírody, ale zejména vědců je proto najít, definovat a uvést do praxe zásady udržitelného mysliveckého managementu, který bude harmonizovat jednotlivé složky ekosystému tak, aby nedošlo k nadměrnému vychýlení jedním či druhým směrem.
Cílem proto není les bez zvěře ani krajina s maximálním počtem zvěře. Cílem je stav, při kterém jsou dlouhodobě životaschopné populace zejména našich původních druhů spárkaté zvěře slučitelné s přirozenou i umělou obnovou pestrého a odolného lesa.
Poděkování:
Příspěvek vznikl v rámci projektu Udržitelné lesnictví: vliv struktury lesních porostů na růst,
přirozenou obnovu, biodiverzitu půd a dlouhodobou stabilitu ekosystémů (QL26010393).