Kontext a cíle obnovy po kalamitách
Obnova lesa po rozsáhlých kůrovcových kalamitách má za cíl nahradit degradované smrkové monokultury druhově pestřejšími a odolnějšími porosty, které budou lépe přizpůsobené měnícím se klimatickým podmínkám. Využití přirozené sukcese a pionýrských dřevin představuje klíčový nástroj obnovy území zasažených plošnými disturbancemi. Pionýrské dřeviny (např. bříza, osika, olše, jeřáb, vrba) hrají zásadní roli v raných fázích obnovy na rozsáhlých holinách: urychlují opětovné zapojení lesního pokryvu, zlepšují podmínky pro následnou obnovu cílových (pozdně sukcesních) dřevin, pomáhají překlenout nedostatek sadebního materiálu a snižují náklady na umělou obnovu. Současně podporují vznik druhově i prostorově pestrých, strukturálně komplexních porostů.
Klíčové překážky obnovy
Praktická realizace obnovy v podmínkách České republiky naráží na řadu obtíží souvisejících s rozsahem disturbancí (kůrovec, vítr, sucho), zhoršením stanovištních podmínek a omezenou kapacitou řízené přirozené obnovy. Typické problémy velkoplošných kalamitních holin zahrnují mikroklimatickou drsnost omezující použití některých dřevin, nedostatek vhodného sadebního materiálu (zejména u méně běžných původních druhů) a komplikace při zakládání strukturálně bohatých porostů. Významnou bariérou jsou také vysoké stavy spárkaté zvěře, jejichž tlak (okus a vytloukání) může zásadně omezovat jak přirozené zmlazení, tak výsadby cílových dřevin. Přirozená obnova je ze své podstaty variabilní v čase i prostoru a její výsledky nelze plně kontrolovat. Proto jsou klíčové průběžné sledování vývoje a včasné zásahy, které umožní korigovat nevyhovující stav nebo cíleně usměrnit další vývoj porostu.
Přínosy pro strukturu porostů a půdní vlastnosti
Kombinace dřevin s rozdílnou růstovou dynamikou a prostorová i časová diverzifikace obnovy podporují rychlý vznik vyšší strukturální rozrůzněnosti, včetně vícevrstevnatých porostů (např. bříza v horní etáži a jedle v podúrovni). Zároveň jsou preferovány dřeviny s prokazatelně pozitivním vlivem na fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy – zejména druhy s bohatým opadem (bříza, olše, osika), které podporují tvorbu půdní organické hmoty a koloběh živin. Na druhé straně může výhradní spoléhání na přirozenou obnovu vést k nižšímu zastoupení hospodářsky cenných dřevin a ke snížení dlouhodobého produkčního potenciálu. Zakládání smíšených, strukturálně pestrých lesů také zvyšuje nároky na pěstební opatření (zejména výchovu) a může znamenat vyšší náklady i nižší očekávané výnosy např. z důvodu vyššího podílu menších dimenzí. Při účelné diferenciaci a realizaci výchovných opatření ve smíšených porostech však může docházet i ke zvýšení produkce.
Specifika dvoufázové obnovy
Dvoufázová obnova cíleně využívá porost z přípravných dřevin (zpravidla tzv. pionýrských druhů – zejm. bříza, osika, olše, jeřáb apod., ale i borovice, modřín, lípa, javor, habr), který chrání cílové druhy (buk, smrk, někdy i dub, borovice) před klimatickými extrémy volné plochy (slunce, teplotní výkyvy, vítr, sníh, námraza, ale třeba i kroupy). Obě fáze mohou proběhnout uměle či přirozeně. Cílem přípravného porostu je vytvořit zápoj, který omezí růst nežádoucí vegetace (trávy, byliny, keře) a vytvoří příznivé mikroklimatické podmínky, čímž vytvoří vhodné prostředí pro růst cílových druhů.
Někdy lze fázi výsadby přípravného a cílového porostu realizovat současně, případně jen s malým časovým odstupem, přičemž se předpokládá, že rychle odrůstající přípravná dřevina vytvoří pro cílovou dřevinu požadovaný kryt až v průběhu času. Častější je postup, kdy se cílová dřevina podsazuje, podsévá či sama přirozeně obnovuje až ve vzrostlém přípravném porostu, vzniklém přirozenou či umělou obnovou. Pokud přípravný porost tvoří výraznější konkurenci a cílové dřeviny dostatečně nepřirůstají, je nutno jej prosvětlit výchovnými zásahy. Ke konci životnosti přípravných dřevin se z porostu vytěží, případně samy odumřou a jejich biomasa se většinou ponechává rozkladu pro obohacení půdy. Úspěšné cílené provedení dvoufázové obnovy na rozsáhlých kalamitních holinách je zpravidla dosti komplikované, vyžaduje vhodné načasování jednotlivých prostorových a časových kroků a všechny fáze musejí zdárně proběhnout.
Závěrem
Konečným dlouhodobým cílem obnovy lesa je vytvoření takové druhové a prostorové skladby porostu, která vytvoří předpoklady pro dostatečnou odolnost lesů vůči komplexu stresových faktorů a bude odpovídat cílům lesního hospodáře. Při obnově kalamitních holin po kůrovcové kalamitě je zpravidla možné obnovu značné části ploch opřít jak o přirozenou, tak i umělou obnovu pionýrské dřeviny.
Tam, kde se přirozené zmlazení objevuje ve skupinách, je účelné jej cíleně podporovat tak, aby vznikaly kompaktnější shluky a aby se postupně rozšiřovalo do okolních částí holiny. V praxi to znamená využívat vzniklé bioskupiny jako jádra obnovy, chránit je před poškozením a směrovat další vývoj tak, aby se z drobných ostrůvků obnovy stával souvislejší porostní základ. Z těchto již zajištěných skupin obnovy je vhodné postupovat klínovitě směrem do dalších méně stanovištně příznivých částí holiny, kde je obnova náročnější.
Tento článek využívá poznatky získané v rámci řešení projektu SUPERB „Systemic solutions for upscaling of urgent ecosystem restoration for forest-related biodiversity and ecosystem services“ a navazujících aktivit.
