Odolnost lesů jako základní rámec hospodaření při změně klimatu

Existuje několik různých pojetí odolnosti lesů. Nejčastěji používaná definice se vztahuje k schopnosti lesního ekosystému vrátit se do stavu před disturbancí. To znamená, například obnovit v průběhu času předdisturbanční zásobu, dřevinnou skladbu, korunový zápoj, nebo jiný indikátor. Rychlost této obnovy, která může být ovlivněna managmentem nebo změnou klimatu, je jeden z ukazatelů odolnosti.  

S probíhajícími environmentálními změnami se však lesní ekosystémy přetvářejí a prostý návrat do stavu před disturbancí nemusí být možný a ani žádoucí. Komplexnější koncept ekologické odolnosti proto bere v úvahu, že například druhové složení lesů se po disturbanci již nemusí vrátit do původního stavu. Odolnost v tomto pojetí může znamenat obnovu ekologických a dalších funkcí lesa, avšak za cenu různých adaptivních změn, například v dřevinné skladbě. Tak jako v předchozím, jednodušším konceptu, i zde může být obnova aktivně usměrněna managementem.   

Nejobsáhlejším konceptem je sociálně-ekologická odolnost. Ta dále rozšiřuje předchozí koncept o přizpůsobování a vzdělávání všech aktérů zapojených do rozhodování o hospodaření v lesích a souvisejících hodnotových řetězcích (např. dřevozpracující průmysl). Tento koncept směřuje ke schopnosti udržovat dlouhodobé poskytování požadovaných ekosystémových služeb, což může zahrnovat změny cílů hospodaření nebo přizpůsobení zpracovatelského průmyslu měnící se struktuře lesních produktů (sortimentů). Ukazatelem odolnost je tak schopnost celého sociálně-ekologického systému udržet své fungovaní i navzdory různým šokům, a to pomocí vzájemně propojených společenských a ekologický adaptivních mechanismů. 

Pro dosažení udržitelného hospodaření v lesích je potřebné hledat způsoby, jak tyto koncepty pochopit, využít a začlenit do legislativy a praktických postupů managementu. 

Dále uvádíme některé přístupy k hospodaření v lesích, které mohou pomoci k rozvoji různých aspektů odolnosti. 

Proaktivní hospodaření pro předcházení disturbancím a zmírňování jejich dopadů  

Smíšené, věkově a prostorově strukturované lesy jsou odolnější vůči disturbancím. Naopak, monokultury dřevin pěstovaných mimo přirozený areál jejich výskytu, mohou být vysoce zranitelné, např. vůči různým biotickým činitelům, pro něž poskytují vysokou koncentraci potravních zdrojů. Přeměna monokultur na smíšené lesy je proto jedním z klíčových prvků strategií pro posílení odolnosti lesů. Vysazování vhodných druhů dřevin a podpora vitálního podrostu umožní rychlejší obnovu po disturbancích. Tím se sníží riziko odkrytí půdy a následné eroze nebo celkového selhání obnovy, zejména v oblastech vystavených extrémnímu horku, suchu a tlaku zvěře. 

Propojení pokalamitní obnovy a adaptace lesů na změnu klimatu

Mnoho současných lesů bylo vysazeno na stanovištích, která sice umožňovala dosažení požadovaných cílů v oblasti produkce, lesy však byly vysoce zranitelné vůči různým škodlivým činitelům. Tato situace se se změnou klimatu dále zhoršila. Pokalamitní obnova lesů otevírá příležitost pro změnu dřevinné skladby způsobem, který již zohledňuje budoucí klimatické podmínky a měnící se disturbanční režimy. Správné využití těchto příležitostí je klíčovou součástí rozvoje odolnosti a udržitelného hospodaření v lesích. 

Rozvoj odolných lesů a lesních hodnotových řetězců 

Rozvoj odolnosti lesů, jako předpokladu jejich udržitelného obhospodařování, výrazně přesahuje rámce lesnictví. Do úvahy musí být brán celý lesnicko-dřevařský sektor, resp. takzvané lesní hodnotové řetězce reprezentující producenty dřevní suroviny a všechny následné zpracovatelské stupně. Rozvoj odolnosti těchto řetězců zahrnuje například schopnost flexibilně využít měnící se strukturu sortimentů v důsledku změn dřevinné skladby lesů a nárazových dodávek kalamitního dříví. Z hlediska zpracovatelského průmyslu je důležitá schopnost technologických inovací a vývoj nových produktů (podrobněji je tato problematika zpracována v materiálu Rozvoj odolnosti lesních hodnotových řetězců).